skoleni:zaklady_prikazove_radky

Toto je starší verze dokumentu!


Základy příkazové řádky

Pojem příkazová řádka, nebo anglicky command line, je slyšet často. Bohužel je často její užitečnost nedoceňovaná a váže se k ní několik mýtů. K nejčastějším z nich patří například, že je:

  • jen pro pokročilé uživatele
  • zastaralá a překonaná
  • příliš složitá
  • a další…

Co je to "příkazová řádka"

Jak již název naznačuje, jedná se o řádek určený k zadávání příkazů. To je všechno, o nic víc nejde. Tedy, velice zjednodušeně. Když se dostaneme dál, tak zjistíme, že příkazová řádka je hodně rozdílná věc podle toho, v jakém operačním systému pracujeme. Někdy se může různě chovat a nebo jinak vypadat. My se budeme věnovat příkazové řádce tak, jak se chová a vypadá v aplikaci Terminál na Linuxu. Už je vám to povědomé? Jestli ne, tak si klidně terminál pusťte (klávesou s logem se dostaneme do Aktivit a tady už stačí začít psát slovo „Terminál“. Ještě ani nebudete mít napsané ter a už bude vidět jeho ikona. Nejpozději u term už bude i označená a bude stačit zmáčknout Enter).

Jaký je rozdíl mezi "příkazovou řádkou" a "CLI"

I když programy v počítači někdy fungují samy od sebe, velice často s vámi (uživatelem) komunikují. Ať už je to zobrazení obrázku, dialogového okna a nebo nějakého textu, reakce na kliknutí nebo posun myši či zmáčknutí klávesy na klávesnici. Používá se pro to pojem rozhraní (anglicky interface). Rozhraní mohou být různá, a tak často uslyšíme toto slovo ve spojení s nějakým upřesňujícím pojmem.

Nejčastějšími pojmy (anglické pojmy se zkratkami v závorkách) jsou:

  • Aplikační programové rozhraní (API - Application Programming Interface): Rozhraní pro komunikaci programů mezi sebou.
  • Uživatelské rozhraní (UI - User Interface): Rozhraní mezi uživatelem (nejčastěji člověkem) a počítačem. To může být dále děleno na následující:
    • Grafické UI (GUI - Graphical UI): Uživatelské rozhraní využívající grafické znázornění jako okna, dialogy, tlačítka apod.
    • Textové UI (TUI - Text UI): Uživatelské rozhraní skládající se z textových prvků; také může mít dialogy, tlačítka atd.
  • Rozhraní příkazové řádky (CLI - Command-Line Interface): Rozhraní pro komunikaci s příkazovou řádkou (někdy také pro komunikaci pomocí příkazové řádky). To bude téma dnešního „školení“.

Příkazová řádka je tedy něco, kam můžeme psát příkazy a kde spouštět programy. Prostředí, ve kterém pracujeme, je CLI. Pokud má nějaký projekt CLI nástroj, znamená to, že půjde ovládat v příkazové řádce.

Výhody

To, že se některý program ovládá z příkazové řádky, neznamená, že je hned složitější, špatný nebo toho méně umí. Většinou je to právě naopak. Zkrátka je to jen jiné rozhraní, jak komunikovat s programem.

Hlavní výhody příkazové řádky jsou (tedy hlavně oproti GUI):

  • Přehlednost: Všechno je rozděleno pravoúhle, do stejně velkých sloupků a řádků, a text je všude stejně vysoký.
  • Jednoduchost: Je to jen text a jen klávesnice.
  • Rychlost: Jde spíše o rozdíl mezi TUI a GUI, ale existuje několik porovnání toho, jak jsou lidé schopni psát (popřípadě ovládat klávesami) a klikat nebo ovládat myší.
  • Všestrannost: Příkazová řádka se bude ovládat téměř stejně, ať už budete na vlastním počítači, nebo se připojíte někam vzdáleně. Ať už to bude server, notebook, nebo dokonce tablet. Ať už je to vámi vybraná distribuce Linuxu, nebo nějaká úplně jiná. Dokonce to nemusí být ani Linux, ale jakýkoliv UN*X systém.
  • Stálost a srozumitelnost: Když vám má někdo poslat návod jak máte něco udělat v GUI, tak to buď špatně popíše a nebo pošle spoustu velkých pomalovaných obrázků. A fungovat to bude jen pokud se žádné tlačítko ani nabídka neposunuly. Pro příkazovou řádku to bude jen text, který stejně přepíšete (a nebo zkopírujete, ale to radši nikdy nedělejte 1)) a zřídkakdy se změní to, jak bude fungovat.

Pozor, tím nechci říct, že grafické aplikace se nedají ovládat klávesnicí. Jen to, že klávesnice je v naprosté většině lepší volbou. I správné GUI se dají ovládat pouze klávesnicí. Pokud jste si přečetli malou poznámku pod čarou, když jsme mluvili poprvé o terminálu, tak jste mohli zjistit, že už ani k jeho puštění jste nemuseli použít myš. Všimli jste si jak rychlé to bylo? A fungovalo to ať už ta ikonka byla kdekoliv. Schválně si to porovnejte. Pusťte nový terminál myší, pak ho zavřete a pusťte další naším způsobem. Bylo to rychlejší? A to se nám neposunuly ikonky nikam. Rychlost spouštění závisí na rychlosti psaní, ale tolik jsme toho zase psát nemuseli. Až (pokud) si na to zvyknete, tak nebudete chtít jinak.

Příkazová řádka je také program

Příkazová řádka, kterou používáte, je také jen program který v běží v Terminálu. Pokud máte puštěnou Fedoru a nic jste neměnili, tak příkazová řádka, kterou máte puštěnou, je program bash. Existuje spousta dalších, ale až na výjimky jsou základy práce s nimi téměř stejné. Tomuto typu programu se říká shell.

Pro zopakování pojmů:

  • Terminál: program s GUI.
  • Shell (v našem případě konkrétně bash): textový program, který pomocí CLI poskytuje uživateli příkazovou řádku.

Jak jsem již předestřel v úvodu, my si budeme všechno zkoušet v programu _Terminál_. Pro následující příklady si ho tedy musíte spustit. Doporučuji jeho okno maximalizovat abysme měli hodně prostoru (bude se hodit) a nebudeme potřebovat nic jiného. A když už budeme trávit čas v terminálu, tak nebudete vůbec potřebovat myš. A to je přece výhoda!

Prompt

To, co uvidíte, když spustíte nový terminál, může vypadat třeba nějak takto (toto je příklad z live DVD Fedory 28, nelekněte se pokud váš vypadá jinak):

[[email protected] ~]$ █

Tomuto se říká prompt (z angličtiny pobídka) a vyzývá nás k tomu, abychom napsali nějaký příkaz, který se píše na ten řádek. Od toho je to „příkazový řádek“, to je celé. Jednotlivé jeho části se můžou (a budou) časem měnit. To, co můžeme vyčíst z tohoto příkladu, je:

  • liveuser: Název aktuálního uživatele.
  • localhost-live: Název aktuálního systému (hostitele, anglicky hostname).
  • ~: Aktuální cesta, ve které se nacházíme (tilda znamená domovský adresář aktuálního uživatele).
  • $: Uživatel není přepnutý na administrátora.

Příkaz(y)

Příkazy, které budeme zadávat mohou být jak zabudované příkazy příkazového řádku, tak i programy nainstalované v operačním systému. K detailní informacím ohledně spouštění se dostaneme později.

Jedním z prvních příkazů, které vyzkoušíme, bude příkaz echo. 2) Po napsání příkazu ho potvrdíme stisknutím tlačítka Enter. Kurzor odskočil o dva řádky a vypsal se nám znovu prompt. To, že nás znovu pobízí k dalšímu příkazu, je známka toho, že náš předchozí příkaz skončil. Proč se ale vypsal jen prázdný řádek? Zkusíme tedy napsat třeba:

echo Ahoj

Po zmáčknutí klávesy Enter se nám vypsalo Ahoj:

[[email protected] ~]$ echo Ahoj
Ahoj
[[email protected] ~]$ █

Příkaz echo tedy vypisuje to, co za něj napíšeme a pak skočí na další řádek. V tomto případě je „Ahoj“ za příkazem stále jeho součástí, říká se jí argument. „Ahoj“ na samostatném řádku je výstup toho příkazu.

Jedním z častých zmatků u začátečníků může být, když výstup příkazu neskočí na další řádek. To si můžeme vyzkoušet. Takto by to mohlo vypadat před a po:

[[email protected] ~]$ echo -n Ahoj
Ahoj[[email protected] ~]$ █

Rozdíl tohoto příkazu oproti předchozímu je přidání ``-n`` mezi název příkazu a jeho původní argument. Tomuto se říká přepínač. V podstatě je to jen další argument, ale začíná na pomlčku, resp. mínus, mění chování příkazu a některé programy vyžadují, aby v seznamu argumentů byly přepínače na začátku, protože pak se může změnit chování příkazu.

Základní ovládání a další příkazy

Zkusíme si, co by to udělalo, ale nebudeme celý příkaz psát znovu. Napřed naprázdno zmáčkneme Enter, ať dostaneme čistý řádek. Potom zmáčkneme šipku nahoru, a tím se nám budou zobrazovat předešlé příkazy. Zmáčkneme ji tolikrát, abychom se dostali zpět na příkaz echo Ahoj. Opačným směrem lze posouvat šipkou dolů (třeba když šipku nahoru zmáčknete víckrát než jste chtěli). Kurzor by měl být na konci příkazu, ale pokud ne, tak se řádka dá editovat podobně jako v textovém editoru, tedy posouvat se šipkami doleva a doprava nebo pomocí kláves Home a End, Backspace a Delete fungují také stejně. 3)

[[email protected] ~]$ echo Ahoj -n
Ahoj -n
[[email protected] ~]$ █

Jak je vidět, tak příkaz echo už nepochopil -n jako přepínač, ale jako další slovo které má vypsat. Ne u všech příkazů to takto bude fungovat, proto je dobré myslet na to, že špatné pořadí argumentů může být příčinou neočekávaného chování.

Jak je vidět, tak mezi Ahoj a -n je vypsaná mezera. Příkaz echo vypíše všechna slova která mu dáme jako argumenty. Zkusíme tedy vypsat několik slov zaráz. Abysme se posouvali trošku rychleji, tak zkusíme zase víc věcí zaráz. Místo toho, abychom psali echo, tak napíšeme jen ec a potom zmáčkneme Tab. Pokud je echo jediný spustitelný příkaz/program začínající na ec, tak se automaticky doplní. Pokud není, tak se nic nestane (možných příkazů je víc a shell neví který doplnit). Zmáčkněte Ctrl-C, tím se zruší aktuální vstup a můžeme si vyzkoušet druhý případ doplňování. Napište jen e a zmáčkněte Tab a nic se nestane. Při druhém zmáčknutí se objeví všechny příkazy začínající na e. Pokud je dost místa v terminálu aby se zobrazily najednou, tak se jen zobrazí, ale pokud ne, tak se začnou vypisovat po stránkách (poslední řádek terminálu bude zobrazovat -- More --, mačkáním mezery posouváme o stránky až dokud se nevypíšou všechny.) Zmáčkneme znovu Ctrl-C a napíšeme echo Ahoj vsichni kolem a zmáčkneme Enter (nepište celý příkaz echo, ale použijte Tab). Takhle nějak by to mělo vypadat po tom všem co jsme si vyzkoušeli:

[[email protected] ~]$ echo^C
[[email protected] ~]$ e^C
[[email protected] ~]$ echo Ahoj vsichni kolem
Ahoj vsichni kolem
[[email protected] ~]$ █

Tam kde je vidět ^C tak jsme zmáčkli Ctrl-C. K tomuto je potřeba upřesnit několik poznatků. Zaprvé je to zkratka která nejen ukončuje aktuální vstup a resetuje shell na nový řádek. Krom toho se tím dá ale (většinou) přerušit i aktuální běžící program. Poslední věc, která vás určitě napadla je, že asi nemůžeme nic kopírovat. To samozřejmě není pravda, Terminál umožňuje jak kopírování a vkládání, tak se dají použít i techniky které poskytuje celý grafický systém, to ale není součástí tohoto kurzu. Prozatím nám postačí, že pokud něco označíme, tak i bez jakýchkoliv klávesových zkratek to můžeme rovnou vložit kliknutím prostředního tlačítka myši (popř. adekvátním hmatem, nejčastěji trojdotek, na touchpadu) tam, kam chceme text vložit. Pr nás je důležité, že Ctrl-C a Ctrl-V nebudou dělat to na co můžete být normálně zvyklí, ale něco jiného 4).

Složitější argumenty

Dále je důležité vědět co se stane když uděláme víc mezer mezi argumenty. A zase si vyzkoušíme víc věcí naráz. Šipkou nahoru načteme předchozí příkaz a pomocí Ctrl-<šipka vlevo> a Ctrl-<šipka vpravo> se posuneme mezi slova Ahoj a vsichni a přidáme pár mezer. Po zmáčknutí Enter to bude vypadat třeba takto:

[[email protected] ~]$ echo Ahoj     vsichni kolem
Ahoj vsichni kolem
[[email protected] ~]$ █

Výstup vypadá tak, jak vypadá, protože příkaz echo dostal tři parametry (předali jsme mu dva argumenty), ale on neví jak jsme je oddělili. V základním nastavení oddělují mezery, tabulátory a nové řádky jednotlivé argumenty, ale tyto rozdělovače se nepředávají spouštěnému příkazu/programu. Jak tedy předáme více mezer? Zkuste toto (a použijte zase šipku nahoru a šipky doleva a doprava s Ctrl:

[[email protected] ~]$ echo "Ahoj     vsichni" kolem
Ahoj     vsichni kolem
[[email protected] ~]$ █

Uvozovky vytváří řetězec, který se dál nerozděluje. Příkazu echo v tomto případě předáváme dva argumenty, prvním je řetězec v uvozovkách a druhým je slovo „kolem“. Taktéž fungují jednoduché uvozovky:

[[email protected] ~]$ echo 'Ahoj     vsichni' kolem
Ahoj     vsichni kolem
[[email protected] ~]$ █

Je mezi nimi sice důležitý rozdíl, ale né v tomto konkrétním případě. O detailech někdy později a nebo snad příště.

Pokud u posledních příkazů zapomenete jednu uvozovku, tak to bude vypadat po zmáčknutí klávesy Enter nějak takto:

[[email protected] ~]$ echo 'Ahoj     vsichni kolem
> █

Nelekejte se. Samozřejmě se z toho dá vyskočit pomocí Ctrl-C tak, jak to již známe. Co se to ale děje? Příkaz, který jste psali není ukončen. To signalizuje znak > na začátku řádku. Uvozovky v tomto případě musí být párové a způsobují to, že syntakticky příkaz ještě neskončil (shell čeká na konec uvozovek). Na druhou stranu se toho dá využít při psaní dlouhých a složitých příkazů. V našem případě by stačilo zadat jednoduchou uvozovku a příkaz potvrdit klávesou Enter. Nový řádek za slovem „kolem“ by se vypsal, protože je součástí řetězce v uvozovkách. Pro nás zatím asi bude stačit to, že toto lze přerušit pomocí Ctrl-C.

Dalším speciálním znakem je středník. Ten totiž v příkazové řádce odděluje jednotlivé příkazy. Pokud tedy naše první dva příklady napíšu po jednom, bude to vypadat následovně:

[[email protected] ~]$ echo
 
[[email protected] ~]$ echo Ahoj
Ahoj
[[email protected] ~]$ █

Pokud je ale dám na jeden řádek a oddělím středníkem, bude to vypadat takto:

[[email protected] ~]$ echo; echo Ahoj
 
Ahoj
[[email protected] ~]$ █

Úkol/cvičení: Co by byl výstup následujících příkazů (zkuste se zamyslet předtím, než to vyzkoušíte)?

  • echo echo Ahoj
  • echo Ahoj; echo Ahoj
  • echo Ahoj echo Ahoj;

Rychlé opakování

|---------- prompt ---------|
uživatel  název hostitele
  |        |           cesta
  V        V             V   |----------- příkaz -----------|
[[email protected] ~]$ echo -n 'Ahoj     vsichni' kolem
Ahoj     vsichni kolem     ^  ^   ^^ |-------+--------|  ^
|---------+----------|     |  |   |`---------+-----------+
          |                |  |  přepínač                |
          |                | název příkazu             argumenty
       výstup             uživatel není přepnutý na administrátora
  • Tabulátor: pománá doplňovat příkaz (jak název, tak i některé argumenty) automaticky
  • Ctrl-C: přerušuje běžící program, popř. resetuje zadávání příkazu
  • Uvozovky: pomáhají přesněji specifikovat argumenty
  • Středník: umožňuje zadat více příkazů na jednom řádku

Pokud napíšeme příkaz do příkazové řádky a chceme jej spustit, tak se děje několik věcí. Nejprve shell zjistí jestli se jedná o cestu k nějakému souboru (ať už relativní nebo absolutní) a pokud ano, tak se ho pokusí najít a spustit. Pokud to cesta není, tak zjistí jestli to není název nějakého zabudovaného příkazu. Když ano, tak ho spustí a když ne, tak hledá program s tímto názvem v seznamu adresářů uložených v proměnné $PATH (o proměnných detailněji později). Tato proměnná se k tomuto účelu používá na většině operačních systémech. Je ale nutno dodat, že podstatným rozdílem oproti některým jiným systémům 5) je, že se program se specifikovaným názvem nehledá v aktuálním adresáři, ale pouze v těch specifikovaných ve zmíněné proměnné.  To by mohlo způsobit nejen nechtěné problémy v některých situacích, ale také bezpečnostní riziko.

Pokud chcete o nějakém příkazu zjistit více, např. jaké podporuje a přijímá argumenty, co vlastně dělá atd, tak máte několik možností. Většina programů bude mít alespoň jedno z následujících:

  • Manuál: Pro otevření manuálu ke konkrétnímu příkazu lze použít man <příkaz>. Manuálové stránky existují nejen pro příkazy a programy, ale také je v nich spousta dokumentace ohledně systému, co jak funguje a existují i k funkcím v různých programovacích jazycích. Fungují bez připojení k internetu a lze v nich najít spoustu informací (až v nich umí člověk hledat).
  • -h/–help: Spousta příkazů po spuštění s přepínačem -h nebo –help (většinou fungují oba, někdy jen jeden) vypíše více či méně stručné informace o své funkci a argumentech které přijímá.
  • Info stránky: Další velká dávka informací ohledně všecho, podobně manuálovým stránkám (někdy stejné), podporují odkazy mezi jednotlivými stránkami, spouští se pomocí info <název stránky>

Zkuste si zjistit informace o různých příkazech za pomoci různých metod. Pokud se vám zobrazí prohlížení v terminálu (nebude čekat na zadávání příkazu), tak pomocí šipek a PageUp/PageDown se můžete pohybovat a prohlížení ukončíte klávesou Q.

Zkusíme pustit jiný příklad. Tentokrát to bude program cat a jako argument mu dáme /etc/hostname (nezapomeňte na tabulátor):

[[email protected] ~]$ cat /etc/hostname
localhost-live
[[email protected] ~]$ █

I když vysvětlení programu cat není součástí této kapitoly, tak se na tomto příkladě bude dobře vysvětlovat další zkratka. Tento příkaz vypíše obsah souboru který mu řekneme, v našem případě soubor /etc/hostname, který obsahuje název hostitele. Popsáno detailněji, program čte soubor dokud nedojde na jeho konec a pak skončí. Pokud mu parametr nezadáme, tak čte z klávesnice (konkrétněji standardního vstupu, o tom ale také později) a co přečte, tak vypíše. Program tedy nerozlišuje jestli čte ze souboru nebo od uživatele. Zkusíme to:

[[email protected] ~]$ cat
asdf
asdf
 
 
neco
neco

Já jako uživatel jsem v tomto případě napsal tři řádky, na prvním bylo asdf, druhý byl prázdný a třetí obsahoval slovo neco. Jak se ale dostat k tomu, abych mohl psát zase zpátky další příkazy? Můžu buď použít zkratku o které jsme si již říkali (Ctrl-C), ta by ale znamenala abnormální přerušení programu. To znamená, že pokud by program měl něco udělat po přečtení celého souboru/vstupu, tak by to neudělal, místo toho by rovnou skončil. Jak jsme si ale říkali, tak program cat čte dokud se nedostane na konec souboru. To, abychom programu řekli, že už nechceme zadávat nic dalšího lze „říct“ zkratkou Ctrl-D na novém řádku. 6)

Nyní zpět k informaci kterou jsme si řekli již dříve a to, že náš shell (v našem případě bash) je také jen program. Čte ze vstupu, ale místo toho, aby každý řádek vypisoval tak jak ho přečetl, tak jej vykoná jako příkaz. Jak si to vyzkoušet? Zkusíme ho pustit:

[[email protected] ~]$ bash
[[email protected] ~]$ █

Vypadá to jakoby se nic nestalo, ale pravdou je, že nyní běží dva programy bash. První (který pustil terminál) vypsal první řádek, přečetl od nás příkaz bash, vykonal jej a nyní čeká až se ukončí. Druhý řádek vypsal právě námi puštěný druhý program bash. Zkusíme to ještě jednou?

[[email protected] ~]$ bash
[[email protected] ~]$ bash
[[email protected] ~]$ █

Teď nám běží tři zaráz. První čeká na dokončení druhého, druhý na dokončení třetího a ten čeká na nás až mu řekneme co má dělat. Zmíním příkaz kterým zjistíme kolik shellů máme puštěných „v sobě“. Ten si ale pamatovat nemusíte, nejspíš jej jen tak nevyužijete pro něco jiného než tuto konkrétní ukázku. Příkaz vypadá takto (pozor, záleží na malých a velkých písmenkách):

echo $SHLVL

Pokud ho nyní pustíme (nezapomeňte na tabulátor, jak u názvu příkazu tak i u jeho argumentu), tak by nám měl vypsat číslo 3 (popř. 4, záleží zde na pár detailech). Ukončíme tedy třetí bash pomocí příkazu exit (příkaz pro ukončení shellu) a zjistíme znovu kolik shellů máme puštěných v sobě. Výsledek by měl být o jedno menší než v předchozím případě. Perfektní, funguje. K tomu, proč si to ukazujeme se právě dostáváme. Pamatujete jak jsme se bavili o tom, že naznačíme nějakému programu, který čeká na vstup od uživatele, že už nechceme nic dalšího zadávat? Zkusme co tedy nyní stane, pokud zmáčkneme Ctrl-D. Vypadá to, že se jen vypsal další řádek. Pokud ale znovu použijeme příkaz echo $SHLVL (tabulátory!), tak zjistíme, že se ukončil další shell, protože se nám vypsalo zase menší číslo. Co se tedy stalo? Protože bash zjistil, že nechceme psát další příkazy (z jeho pohledu došel na konec souboru/vstupu), tak se ukončil. A funkci převzal první, prapůvodní bash, který byl spuštěn terminálem. Stejně jako bash, tak i terminál jen pustí program a čeká až se ukončí. A po jeho skončení se ukončí i sám terminál. Pokud tedu znovu zmáčkneme Ctrl-D, tak se zavře i okno programu Terminál. Je to to stejné jakoby jsme napsali příkaz exit.

Posledním příkazem, který je nutno zmínit je příkaz sudo. V Linuxu existuje administrátorský účet (root, superuser), který má plné oprávnění. Z bezpečnostních důvodů se za něj nepřihlašuje. Lze za něj ale pustit nějaký příkaz. Toho lze dosáhnout tím, že před příkaz zadáme slovo sudo. Tento název vznikl z anglického superuser do, tedy superuživateli (jedno z pojmenování administrátora) udělej (něco). A právě to něco jsou argumenty tohoto příkazu. Předtím, než je příkaz za administrátora puštěn, tak se nás program sudo může zeptat na heslo. Nejčastěji se ptá na heslo přihlášeného uživatele. To, jestli jste oprávněni pouštět příkazy za administrátora není tedy dáno tím, jestli znáte jeho heslo, ale tím, jestli jste k tomu oprávněni 7), což byste na svém počítači asi být mohli. 8) Pokud tedy pustíme sudo echo Ahoj, spustí se příkaz echo s argumentem Ahoj s plnými právy. Vzhledem k tomu, že na vypsání textu moc práv potřeba není, nebude v chování rozdíl, snad jen na tu část kdy se nás sudo bude ptát na heslo. Jak tedy nejjednodušeji zjistit jestli se příkaz pustil za superuživatele? Jednoduše zkusíme pustit přímo bash 9):

[[email protected] ~]$ sudo bash
[[email protected] liveuser]# █

Změnilo se nám pár věcí v promptu. Hlavní věcí je konkrétní uživatel (v tomto případě z liveuser na root). Cesta již není ~ (o tom později) a místo $ je na konci promptu # (ukazatel přepnutí na administrátora). Zmáčkneme Ctrl-D a jsme zpět normální uživatelé. Toto přepínání se ale příliš nedoporučuje. Pokud zapomenete, že jste přepnutí na administrátora a nějaký příkaz spustíte omylem, tak můžete způsobit větší škodu než za normálního uživatele. Ideálně proto (především ze začátku) používejte příkaz sudo jen na puštění jednotlivých příkazů a ne na dlouhodobé nabytí práv.

Poslední zkratkou, kterou nelze vynechat, je zkratka pro hledání v historii příkazů. Po napsání několika stovek řádků příkazů bude hledání některého staršího pomocí šipek nahoru a dolů docela neúčinné a zdlouhavé. Existuje proto zkratka Ctrl-R kterou se příkazová řádka přepne do hledacího režimu. Pokud začneme cokoliv psát, tak bude hledat v historii řádek/příkaz, který má tento řetězec v sobě obsažen. Jde o takzvané „inkrementální hledání“, znamená to tedy, že při napsání e se najde nejbližší příkaz obsahující toto písmenko, pokud tedy jedete přesně podle příkladů, tak to bude nejspíš sudo echo Ahoj. Při následovném zmáčknutí m se najde nejspíš řádek echo 'Ahoj vsichni' kolem. Pokud najdeme co jsme hledali, tak pohybem v příkazu (šipky doleva/doprava) se příkazová řádka přepne zpět do režimu zadávání (editace) příkazu s nalezeným příkazem již předvyplněným. Stiskem Enter se přímo vykoná (i pokud jsme v režimu hledání). Pokud jsme nenašli to, co jsme hledali, tak můžeme resetovat příkazovou řádku zpět pomocí Ctrl-C jak jsme se již učili. Čistějším ukončením by bylo použití Ctrl-G, ale to je na zapamatování jen pro premianty. 10) Pro hledání dalšího výskytu stejného podřetězce stačí opakovat zkratku Ctrl-R. Když bychom tedy začali zpětně hledat jen písmenko e, ale chtěli bychom najít jiný jeho výskyt než v sudo echo Ahoj, tak stačí po jeho zadání opakovat Ctrl-R dokud nenajdeme co hledáme.

Rychlé opakování

  • exit: Příkaz k ukončení zadávání příkazů do příkazové řádky.
  • Ctrl-D: Na novém řádku naznačuje programu konec vstupních dat (simuluje konec souboru)
  • Ctrl-R: Zpětné hledání v historii příkazů

Pár tipů na (téměř) závěr

  • Nikdy nic nekopírujte z internetu nebo jakýchkoliv neznámých zdrojů do terminálu!
  • Terminál sám (i mimo shell) umí spoustu užitečných zkratek, stačí se po nich poohlédnout ;-)

Možná se vám zdá, že programy, které jsou tak primitivní jako ty, co jsme si ukázali, nejsou v praxi příliš použitelné. Opak je ale pravdou. Filozofií UNIXu je (zkráceně) následující rčení:

Pište takové programy, které dělají jen jednu věc a dělají ji dobře.

Nezkrácená verze zmiňuje i to, že by měly spolupracovat a používat tzv. „standardní proudy“. To zjednodušeně znamená jednu z věcí, které jsme si řekli o programech cat a bash. A to, že se chovají v podstatě stejně ať už čtou ze souboru a nebo od uživatele. Nesmírnou výhodou tohoto přístupu je to, že se všechny jednoduché programy dají skládat dohromady a i neprogramátor díky nim dokáže zpracovat velké množství dat či zjednodušit (nebo dokonce automatizovat) nějakou činnost.

Systém súborov v Linuxe je organizovaný v jednej stromovej štruktúre.

Koreň tohoto systému (file system root) sa označuje ‘/’ a každá absolútna cesta preto začína týmto symbolom.

Prvá úroveň systému súborov je bežne rozdelená na nasledujúce adresáre:

  • /boot - obsahuje súbory potrebné k spusteniu boot-procesu
  • /dev - obsahuje špeciálne súbory zariadení, ktoré sa používajú pre prístup k hardwarovým zariadeniam
  • /etc - obsahuje konfiguračné súbory
  • /home - domovské adresáre bežných užívateľov
  • /proc - prístup k informáciám a nastaviteľným parametrom jednotlivých procesov aj celého systému (na úrovni kernelu)
  • /media - pripojené odpojitelné médiá (napr. USB alebo CD-ROM a pod.)
  • /mnt - dočasne pripojené ďalšie suborové systémy
  • /opt - súbory volitelných softwarových balíčkov
  • /root - domovský adresár superužívateľa ‘root’
  • /run - data používané bežiacimi procesami od posledného bootu (napr. ID otvorených súborov, zamknuté súbory, a ďalšie)
  • /sys - informacie o zariadeniach a prístup k nastavitelným systémovým parametrom (na úrovni kernelu)
  • /tmp - všeobecne prístupný priestor pre dočasné data, resp. “čokoľvek”
  • /usr - nainštalovaný software, zdielané knihovne, zdrojové súbory a pod.
    • /usr/bin - spustitelné binárne súbory (programy)
    • /usr/sbin - spustitelné binárne systémové súbory (programy)
    • /usr/lib - knižnice
    • /usr/local - lokálne nastavenia softwaru
  • /var - variabilné, často sa meniace dáta, ktoré majú byť zachované po reboote

Pozn.: Toto rozdelenie nie je striktné, avšak vačšina bežných aplikácií ho dodržuje. (vínimka: /proc, /sys, /boot)

  • pwd - print working directory
    • Zobrazí absolútnu cestu k aktuálnemu adresáru
$ pwd
/home/user1/
  • ls - list
    • Vypíše obsah aktuálneho adresára
    • Užitočné prepínače:
      • -a’ - vypíše všetky súbory, vrátane skrytých11)
      • -l’ - vypíše detailnejšie informácie (dá sa použiť skratka ‘ll’)
$ ls
Documents  Downloads  Games  Music  Pictures  Private  Public  Templates  Videos
  • cd - change directory
    • Zmení aktuálny adresár na zadaný (“presunie sa” do zadaného adresáru)
    • Dá sa používať zadaním absolútnej aj relatívnej cesty.
    • Bez argumentov zmení adresár na domovský.
    • Existuje niekoľko symbolových skratiek, pomocou ktorých sa dá cieľová cesta konštruovať:
      • .’ - skratka pre aktuálny adresár
      • ..’ - skratka pre rodičovský adresár
      • ~’ - skratka pre domovský adresár užívateľa, ktorý príkaz používa 12)
    • Špeciálna symbol ‘-’ sa dá použiť namiesto cieľovej cesty (a bez pridaných ďalších prepínačov) pre zmenu na predošlý aktívny adresár (viz. príklad)
$ pwd 
/home/user1/Documents
 
$ cd ../Pictures
$ pwd 
/home/user1/Pictures
 
$ cd -
$ pwd
/home/user1/Documents
  • tree
    • Vypíše (stromovo) štruktúru súborového systému od zadaného adresáru
$ tree ~
(Zobrazí stromovú struktúru domovského adresára -> Vyskúšajte sami.)
  • find
    • Umožňuje vyhľadávať súbory, prípadne obsah súborov 13)
    • Poskytuje veľa rôznych parametrov pre upresnenie vyhladávania.
    • Viac informácií: “man find
$ find /etc -name httpd
/etc/httpd
/etc/logrotate.d/httpd
/etc/sysconfig/httpd

Modifikácia

  • mkdir - make directory
    • Vytvorí zadaný adresár (rodičovský adresár musí existovať)
    • Prepínač ‘-p’ prípadne vytvorí aj všetky adresáre na zadanej ceste.
$ mkdir novy_adresar
 
$ mkdir novy_adresar/druhy/treti/posledny
mkdir: cannot create directory ‘novy_adresar/druhy/treti/posledny’: No such file or directory
 
$ mkdir -p novy_adresar/druhy/treti/posledny
$ tree 
.
└── novy_adresar
    └── druhy
        └── treti
            └── posledny
  • rmdir - remove directory
    • Odstráni/zmaže zadaný adresár
    • Zadaný adresár musí byť prázdny 14)
$ rmdir novy_adresar/
rmdir: failed to remove 'novy_adresar/': Directory not empty
 
$ rmdir novy_adresar/druhy/treti/posledny/
$ tree
.
└── novy_adresar
    └── druhy
        └── treti
  • touch
    • Pomocou tohto príkazu sa dá vytvoriť nový (prázdny) súbor. 15)
$ touch subor1 
$ touch novy_adresar/subor2 novy_adresar/druhy/subor3
$ tree
.
├── novy_adresar
│   ├── druhy
│   │   ├── subor3
│   │   └── treti
│   └── subor2
└── subor1
  • rm - remove
    • Odstráni zadaný súbor
    • Užitočné prepínače:
      • -r’ - recursive - pri špecifikovaní adresáru, odstráni aj všetky podadresáre (vrátane obsahu)
      • -f’ - force - ignoruje problémové argumenty a preskočí potvrdzovanie užívateľom
    • Kombinácia ‘-rf’ je často užitočná, ale pozor na jej použitie!
$ ls
novy_adresar  subor1
 
$ rm subor1
$ ls
novy_adresar
 
$ rm -r novy_adresar/druhy
$ tree
.
└── novy_adresar
    └── subor2
  • echo
    • Zobrazí zadaný text na štandardný výstup
    • Výstup tohoto príkazu sa bežne posiela do súborov (viz. Presmerovanie nižšie).
$ echo Hello world!
Hello world!
  • cp - copy
    • Vytvorí kópiu zadaného súboru na zadanom mieste (prípadne s novým názvom)
    • Prepínač ‘-r’ (recursive) umožňuje kopírovať aj adresáre.
    • Pokročilé: príkaz ‘scp’ sa používa pre kopírovanie súborov medzi viacerými počítačmi prostredníctvom siete.
  • mv - move
    • Presunie daný objekt (súbor, adresár, iné..) na zadané miesto
    • Tento príkaz sa tiež používa pre premenovanie objektov.
  • ln - link
    • Vytvorí odkaz na daný objekt (adresár, súbor, iné..)
    • Po zmazaní povodného objektu, tento odkaz stále existuje a je funkčný. Daný objekt je úplne zmazaný až keď naňho neukazuje žiadny odkaz (nemá žiadnu ďalšiu referenciu).
    • Prepínač ‘-s’ sa používa k vytvoreniu tzv. slabých odkazov (soft-link), ktoré nevytvárajú referencie na daný objekt

Čítanie

  • cat - concatenate
    • Vypíše obsah súboru na štandardný výstup.
  • tee
    • Číta zo štandardného vstupu a zapisuje na štandardný výstup a do zadaných súborov
    • Pozn.: Bežné použitie na konci roury pre distribúciu výstupu do viacerých súborov.
  • wc - word count
    • Spočíta a vypíše počet slov (medzier) v zadanom súbore.
    • Prípadne počet riadkov s prepínačom ‘-l’.
  • less / more
    • Tieto príkazy otvoria súbor pre čítanie (nie modifikáciu)
    • Navzájom fungujú trochu rozdielne a záleží na preferenciách užívateľa
  • head
    • Vypíše začiatok súboru (bez prepínačov prvých 10 riadkov)
  • tail
    • Vypíše koniec súboru (bez prepínačov posledných 10 riadkov)
  • grep
    • Vyhľadá zadaný text v súbore.
    • Tento príkaz je v základe jednoduchý, ale dá sa pomocou prepínačov alebo regulárnych výrazov použiť aj pre komplexnejšie úlohy.
    • Pozn.: O tomto príkaze viac v ďalšej kapitole.
  • sort
    • Zotriedi vstupné data
    • Rôzne možnosti triedenia viz. “man sort
  • uniq
    • Preskočí záznamy, ktoré sa za sebou opakujú
    • Užitočný prepínač pre spočítanie rovnakých záznamov: ‘-c

"Divoké karty" ("Wildcards")

Pri práci s príkazovou riadkou sa často stretneme s potrebou vykonať nejaký príkaz pre viacero rôznych súborov, ktoré však majú nejakú spoločnú vlastnosť (napr.: presunúť všetky súbory s príponou .txt).

Aby sme nemuseli takéto súbory zadávať po jednom, existujú pomocné skratky, tzv. divoké karty (wildcards). 16)

  • *’ - asterisk
    • Symbol hviezdička sa po zavolaní príkazu rozbalí na všetky potenciálne zmysluplné možnosti
    • Príklad:
$ mv /tmp/*.txt ~/
(Presunie všetky súbory s príponou .txt z adresáru /tmp do domovského adresára)
 
$ rm /tmp/test*
(Odstráni z adresáru /tmp všetky súbory začínajúce retazcom "test")
 
Na zamyslenie: Aký je rozdiel medzi nasledujúcimi príkazmi?
$ rm -rf /tmp/*
$ rm -rf /tmp/ 
  • ?’ - any single character
    • Tento symbol zastupuje akýkoľvek jeden symbol
  • {x..y}
    • Tento zložený symbol sa rozvinie na postupnosť zadaného rozsahu
    • Ako X a Y sa dá zadať rozsah čísel alebo písmen.
    • Príklad:
$ mkdir adresar{A..N}
$ ls
adresarA  adresarC  adresarE  adresarG  adresarI  adresarK  adresarM
adresarB  adresarD  adresarF  adresarH  adresarJ  adresarL  adresarN
 
Na zamyslenie: Čo spraví nasledujúci príkaz?
$ touch subor{1..9}{1..9}

Presmerovanie

Pre presmerovanie vstupu / výstupu sa používajú nasledovné znaky:

  • <’ - presmerovanie vstupu (default: štandardný vstup)
  • >’ - presmerovanie vystupu (default: štandardný výstup)
  • >>’ - pripájanie na koniec súboru
  • 2>’ - presmerovanie chybového výstupu (default: štandardný chybový výstup)

Štandardné vstupy / výstupy sú tiež označené číslami nasledovne:

  • stdin - štandardný vstup - číslo 0,
  • stdout - štandardný výstup - číslo 1,
  • stderr - štandardný chybový výstup - číslo 2.17)

Taktiež existuje špeciálny súbor /dev/null, ktorý funguje ako “čierna diera”, resp. “nič” (prípadne tzv. “void”). Všetko, čo je do tohoto súboru zapísané, je zahodené. Napríklad je často užitočné do tohto súboru presmerovať chybový výstup, keď nás chybové hlásenia nezaujímajú:

príkaz  2>  /dev/null”

Presmerovanie sa používa cielene so súbormi.

Pre predávanie výstupu ďalším príkazom sa používajú “roury” (pipe).

Roury (pipe)

Rúry sa používajú pre zreťazenie viacerých príkazov do jedného, prostredníctvom prepájania ich výstupov so vstupmi. Zapisuje sa znakom ‘|’.

Syntax: "príkaz1 | príkaz2"
Prepojí výstup príkazu-1 na vstup príkazu-2.

Prikazy sa daju sekvenčne zapojit aj viac krát v “jednom” príkaze.

$ ls /usr/bin | grep yum
yum
yum-builddep
yum-config-manager
yum-debug-dump
yum-debug-restore
yum-deprecated
yumdownloader
yum-groups-manager

(Nasledujúci súbor numbers.txt obsahuje nahodné čísla 0-10.)

$ cat numbers.txt | sort | uniq -c
      2 0
      3 1
      5 2
      5 3
      6 4
      4 5
      3 6
      5 7
      4 8
      3 9
 
(Tento príkaz spočítal výskyt každého čisla v súbore ''numbers.txt'')

V príkazovej riadke je bežný prípad, že potrebujete spracovať výstup nejakého príkazu. Taký klasický príklad je: máte súbor a hľadáte v ňom kľúčové slovo. Alebo máte adresár, a hľadáte kľúčové slovo v ktoromkoľvek súbore ktorý sa nachádza v spomínanom adresáre.

Na hľadanie kľúčových slov je najpoužívanejší príkaz grep. Teraz vás poprosím si pozrieť manuálovú stránku tohto príkazu ako aj nápovedu. (Úloha: ako to spraviť?)

Poďme si teraz skúsiť reálne použitie.

Naša úloha bude, že sa snažíme nájsť reťazec PATH v súbore /etc/bashrc.

$ grep PATH /etc/bashrc                                                                                                                                        
        case ":${PATH}:" in
                    PATH=$PATH:$1
                    PATH=$1:$PATH

Reťazec sme našli. Mohli by sme dostať aj čísla riadkov?

$ grep -n PATH /etc/bashrc                                                                                                                                     
58:        case ":${PATH}:" in
63:                    PATH=$PATH:$1
65:                    PATH=$1:$PATH

Kde všade môžeme ešte kľúčové slovo PATH nájsť v /etc/?

$ grep -R PATH /etc/                                                               
grep: /etc/pki/tls/certs/ca.crt: Permission denied
grep: /etc/pki/rsyslog: Permission denied
grep: /etc/ssh/sshd_config: Permission denied
grep: /etc/ssh/ssh_host_rsa_key: Permission denied
grep: /etc/ssh/ssh_host_ecdsa_key: Permission denied
grep: /etc/ssh/ssh_host_ed25519_key: Permission denied
grep: /etc/ssh/sshd_config.rpmnew: Permission denied
/etc/bashrc:        case ":${PATH}:" in                                                        
/etc/bashrc:                    PATH=$PATH:$1                                                                              
/etc/bashrc:                    PATH=$1:$PATH                                                             
Binary file /etc/udev/hwdb.bin matches                                                                                                                                      
/etc/csh.login: switch (":${PATH}:")

Spomínate si ešte na presmerovanie? Poďme si presmerovať štandardný chybový výstup z predchádzajúceho príkazu do súboru s názvom chyby. Úloha: ako na to?

Úloha: presmerujte teraz obsah štandardného výstupu do súboru.

Každý linuxový proces ma množinu premenných prostredia ktoré sú mu dostupne. Veľmi ľahko si ich môžeme všetky vypísať pomocou príkazu env. Rovnako môžete tieto premenné ľahko zadefinovať sami a využívať ich v príkazovej riadke pomocou konštruktu $MENO_PREMENNEJ. Teraz si vypíšeme obsah premennej prostredia PATH:

$ echo $PATH

Ľahko si môžeme zadefinovať vlastnú premennú a pouziť ju:

$ export TAJNY_SUBOR=/etc/bashrc

a následne v tomto tajnom súbore niečo nájsť:

$ grep PATH $TAJNY_SUBOR

Všetko príkazy, ktoré sme doteraz zadali do príkazovej riadky, môžeme zapísať do súboru a vykonať sekvenčne:

$ vim nas-prvy-skript.sh
$ export TAJNY_SUBOR=/etc/bashrc
$ grep PATH $TAJNY_SUBOR

a následne vykonať:

$ bash nas-prvy-skript.sh

Náročná úloha: napíšte do príkazovej riadky cat a následne skúška a potvrdte enterom. Dokážete popísať, co sa práve deje?

Jeden z najrozšírenejších a najviac používaných CLI textových editorov je vi. Editor vi je predinštalovaný na každom linuxovom systéme a poskytuje množstvo užitočných príkazov na editovanie súborov.

Prvé spustenie

Textový editor sa spúšťa pomocou príkazu vi. Ako argument je mu predaný názov súboru, ktorý sa chystáme upravovať.

Pokiaľ súbor s poskytnutým názvom neexistuje, vi vytvorí nový súbor v aktuálnom adresári.

Po spustení sa príkazový riadok nahradí náhľadom obsahu súboru. Vlnovky označujú prázdne riadky na konci súboru. Vľavo dolu sa zobrazí názov súboru, počet jeho riadkov a znakov alebo informácia o tom, že sa vytvoril nový súbor. Na tomto mieste sa budú zobrazovať aj informácie o iných vykonaných zmenách. V pravo dole je percentuálna alebo slovná reprezentácia pozície v dokumente.

Módy editora

Editor vi má tri používané módy - základný, insert a vizuálny. V základnom móde je konzola pripravená prijímať nové príkazy v podobe jednotlivých kláves alebo slovné príkazy v podobe reťazcov začínajúcich dvojbodkou. Každá klávesa môže mať svoj špecifický význam. Napríklad stlačením klávesy x sa odstráni písmeno na pozícii kurzora alebo stlačením u sa vrátime o krok späť (podobne ako <ctrl>+z v iných editoroch).

Zo základného módu sa stlačením i dostaneme do vkladacieho módu - insert. V tomto móde sa zapisuje nový text, tak ako sme zvyknutí z grafických textových editorov. Naspäť do základného/príkazového módu sa dostaneme stlačením klávesy <Esc>.

Tretí z používaných módov je vizuálny a spúšťa sa pomocou klávesy v. Tu je možné označiť časť textu a previezť na nej nejaký príkaz, napríklad skopírovanie do schránky. Návrat do základného módu opäť vykonáme pomocou <Esc>.

Napravo vidíme aktuálnu pozíciu kurzoru vo formáte riadok,(bajt-)stĺpec 0,0-1. Túto pozíciu a teda kurzor, je možné meniť pomocou šípok alebo kláves h, j, k, a l. Okrem toho existuje množstvo skratiek na zjednodušenie orientácie vo veľkých súboroch, napríklad:

  • Presun kurzora na začiatok súboru - G
  • Presun kurzora na koniec súboru - gg
  • Skoč na riadok - <číslo riadku>G (napríklad 42G)
Príkazy začínajúce dvojbodkou

Editor vi umožňuje vykonávanie zložitejších výkonov pomocou krátkych interpretácií príkazov. Toto je užitočné napríklad keď je potrebné:

  • zobraziť čísla riadkov - :set nu
  • inak zmeniť nastavenie editora
  • pozmeniť slovo alebo výraz na riadku - :s/brno/Brno/g
  • a mnoho iných.

A teraz to najdôležitejšie! Ako to všetko uložiť a vrátiť sa k príkazovému riadku. Na to nám slúžia príkazy začínajúce dvojbodkou v základnom móde:

  • uloženie a návrat do CLI- :wq
  • návrat do CLI bez uloženia - :q!
Ako sa stať kúzelníkom pri editovaní

Obsah toho krátkeho tréningu bol len základ. Editor vi a jeho vylepšený brat vim poskytuje mnoho nástrojov a rozšírení, ktorých osvojením si človek ľahko zrýchli a spríjemní svoje pracovné úkony. Balíček vim-enhanced, ktorý by mal byť súčasťou väčšiny linuxových distribúcií obsahuje mimo iného aj tutoriál v češtine (na dlhé zimné večery). Spúšťa sa na príkazovom riadku príkazom vimtutor. Na základné, nevyhnutné použitie ale stačí pamätať si postupnosť i, <zmeny>, <Esc> a :wq.


1)
Protože jde v příkazové řádce udělat cokoliv (ano, opravdu je tak mocná), tak do ní nikdy nekopírujte něco, čemu nevěříte. Zaprvé to musí být něco u čeho víte co bude výsledkem. Zadruhé bych napřed vyzkoušel co jsem to opravdu zkopíroval, například v editoru, obzvlášť pokud jsem to zkopíroval z internetu. Pro víc informací se podívejte například na tuto stránku (a odkaz z ní na ještě detailnější zpracování): https://thejh.net/misc/website-terminal-copy-paste
2)
Nyní není důležité, jestli je to příkaz zabudovaný a nebo je to program v systému, ale pro opravdu zvídavé, kteří snad chtějí být i zmateni dodávám, že echo je obojí.
3)
Ve skutečnosti umí ta příkazová řádka víc než nějaký obyčejný editor.
4)
I Ctrl-V má svoji speciální funkci, dokážete přijít na to jakou? Jako tip uvedu, že pomocí Ctrl-V lze napsat ec<Tab> bez doplnění názvu příkazu.
5)
Konkrétně mám na mysli DOS a Windows, ale nejsem schpný říct, jestli se to týká všech verzí.
6)
Jde to i mimo nový řádek, ale zase to skrývá různá úskalí.
7)
Ve skutečnosti je to trošku složitější, ale toto zjednodušení nám zatím bohatě stačí.
8)
Pokud nejste a chcete si to přece jen vyzkoušet, tak je jen pár věcí jednodušších než si pustit LiveDVD ve virtuálním stroji
9)
Velmi podobného výsledku bychom dosáhli pomocí přepínače -s, tedy pomocí příkazu sudo -s
10)
A uživatele editoru Emacs.
11)
skryté súbory začínajú znakom ‘.’ a sú ignorované bežnými nástrojmi ako napr. ‘rm’.
12)
podľa premennej prostredia $HOME
13)
analógia: Windows Search
14)
Prázdny adresár obsahuje iba špeciálne súbory ‘.’ a ‘..’
15)
Funkcionalita tohto príkazu nie je vyslovene vytváranie súborov, ale z jeho podstaty sa dá pre vytváranie použiť
16)
Analógia: Regulárne výrazy
17)
Na zamyslenie: Všimnite si, že presmerovanie chybového výstupu sa zapisuje 2>
  • skoleni/zaklady_prikazove_radky.1528198790.txt.gz
  • Poslední úprava: 2018/06/05 13:39
  • autor: sesivany